Od Října 1917 uběhlo sto let. Nebyl revoltou lůzy. Vedla ho intelektuální elita. Razila civilizovaný scénář. O střet, kudy dál, stála na půdě sovětů, originální lidové samosprávy. Po zbrani sáhl puč carské generality. Demokracii vyhnal do ilegality. Na jatka světové války hnala Rusy i vláda „konstitučních demokratů“ - a od května 1917 i pěti „socialistů“. Na ozbrojené povstání padla volba až pak. „Dekret o míru“ měl šanci jen tak.
Svržené Prozatímní vládě nezkřivil nikdo ani vlas. Občanskou válku rozpoutala pomsta bílých gard. Prahly po obnově asiatské despocie. Ráj lidských práv nebyl ani artiklem zahraniční intervence. Rusku hrozil rozpad na enklávy, ovládané cizími mocnostmi. S přežitím Říjnové revoluce stála a padala i suverenita země. Až socialismus jí dal sílu rozdrtit nacistickou genocidu. Zkrotit jaderné vyděrače. Zaštítit rozpad světové koloniální soustavy. Vnést nevídanou demokracii i do mezinárodních vztahů a práva. „Nechtěným levobočkem socialismu na Východě“ – řečeno s Ulrichem Beckem, ikonou liberální sociologie - je i moderní „sociální stát na Západě“.
Civilizační skok
Winston Churchill chtěl „bolševickou revoluci zardousit už v kolébce“. Po válce naléhal na Trumana, aby se na Moskvu vrhli už 1. července 1945. Do operace, nazvané příznačně „Unthinkable“ („Nemyslitelné“), chtěl zapojit i několik divizí wehrmachtu. Držel je dokonce v plné zbroji. V prosinci 1959 – v den nedožitých osmdesátin sovětského partnera z „Velké trojky“ – však vyrazil do britského parlamentu, aby tu na jeho adresu pronesl i následující větu: „Převzal Rusko s dřevěným rádlem a změnil je v atomovou velmoc.“ Říjnová revoluce zdědila zemi ze tří čtvrtin negramotnou. Industriální hendikep v řádu sta let musela dohnat během jediné dekády. Wehrmacht se Evropou prošel jako nůž máslem – od Polska po Atlantik za deset měsíců. Pak na něj dřela i celá okupovaná Evropa. Čtyři pětiny všech ztrát mu uštědřila sovětská fronta. Svým hrdinstvím, nad nímž se tají dech. I převahou v klíčových zbraních už zhruba od poloviny roku 1943. Například bojových letounů vyrobila téměř dvakrát tolik.
Vítězem nad Hitlerem – napsal nedávno americký ekonom William Engdahl – byla sovětská revoluce ve vzdělání. Svůj triumf stupňovala i pak. Když Zemi obletěl Sputnik, Bílý dům nařídil generální reformu amerického školství. Hlad po poznání a kulturních hodnotách šokoval cizince až do 80. let. Pro mne byl svědkem i náměstek šéfa rakouské Creditanstalt v Praze. Předtím ji zastupoval v Moskvě. Gurmány takové beletrie, dramatu a klasické hudby jako holky, s nimiž tam chodil, by i ve Vídni – jak se mi jednou svěřil – hledal dlouhé hodiny.
Tematický průlom
„Deset dnů, které otřásly světem“, nabídlo múzám nový námět. Do světa „uražených a ponížených“ nahlížel už Dostojevskij. Tolstoj - řečeno s Leninem - „nesmírně energicky a opravdově pranýřoval vládnoucí třídy a velmi výstižně odhaloval pokrytectví všech institucí, o něž se opírá dnešní společnost: církev, soudnictví, militarismus, ´zákonné´ manželství a buržoazní vědu“. Právě „jeho ústy hovořily mnohamiliónové masy ruského lidu, které už nenávidí pány dnešního života“, stále však „ještě nedospěly k uvědomělému, soustavnému, důslednému a nesmiřitelnému boji proti nim“.
Ještě dál došel Maxim Gorkij. Začínal naturalismem, sdílejícím zážitky ze „sociálního suterénu“. Pak nechyběl ani mezi aktéry první ruské revoluce (1905-1907). Zvrat, který odstartovala, zachytil zevnitř jeho řad, ochotných nasadit i vlastní krk. Vladimír Majakovskij je prototypem další fáze. Generace, vstupující do análů jako herold Říjnové revoluce. „Rozrušená země“ i „Jak se kalila ocel“ – „Za námi Moskva“, „Mladá garda“ či „Jitra jsou zde tichá“ – vzdaly hold těm, kdo za ni cedili krev.
Dřív si umělec – pokud se nenarodil do bavlnky – musel najít buď mecenáše nebo povolání, které ho uživilo jinak. Pokud se zařekl, že nepůjde naproti panskému vkusu, riskoval často chůzi po laně nad propastí. Ruskou revolucí tomu vyděračství sklapla klec. Umění, stranícímu pokroku, zajistila i existenční zázemí. Parazitovaly na něm i talenty podměrečných kvalit. Tím větší to bývali chameleóni. Ti, co se dožili až Gorbačova a Jelcina, se pak vybarvili, až se zvedal žaludek. Na šanci, kterou múzám nabídl socialismus, to nic nemění. Díla kalibru Tichého Donu by bez ní vznikla jen sotva. Michail Šolochov piloval jedinou větu klidně i týden. Jak dlouho by to zvládaly mozoly, sedřené za pluhem na poli?
Velkorysý kompromis
Po českém „sametu“ nepřišla občanská válka, natož teror inscenovaný zvenku. Přesto kádruje o sto šest. Už 28 let. Pod „světla ramp“ pouští za agitaci, ostouzející minulost. Sovětská moc čelila krvavé řeži. Stála milióny životů. Skončila humanitární pohromou. Tlustou čáru však nabídla, jen co zbraně dozněly. Gorkij se s Leninem znal roky. Napsal o tom i půvabné vzpomínky. Proti revoluci však odjel trucovat do zahraničí. Vrátil se až za patnáct let. Dva roky nato se stal předsedou svazu spisovatelů. A po jeho smrti Alexej Tolstoj, po Říjnu také letitý exulant. Zelenou dostal i statkář Michail Prišvin – a spousta dalších „bývalých lidí“, jimž byla revoluce zprvu proti srsti. Represe zasáhly i svět múz. Zapírat je ničemu nepomůže. Ani však mlčet k děravým alibi, jimiž se vylhávali jejich skuteční původci. Strašáky „škůdců“ a „špionů“ konstruovala hlavně konkurenční závist. Příkladem do čítanek je anabáze, jíž prošel autor Mistra a Markétky. Zlovolný podvrh, ženoucí Michaila Bulgakova na smrt, skrečoval až Kreml.
Docela jinak, než dnešní „politická korektnost“, vnímaly Říjen tehdejší intelektuální špičky. Nikolaj Berďajev, vzdělanec se šlechtickým rodokmenem, patřil ke dvěma stovkám těch, které sovětská vláda vypověděla do zahraničí. Filozof, řazený k prazdrojům existencialismu, našel důstojné uplatnění v Berlíně a pak hlavně v Paříži. „V ruské revoluci byli utopisty kadeti, bolševici byli naopak realisty,“ stojí v jeho exilových textech. Poněvadž „co evropský kapitalista pokládá za ctnost, to Rus pokládá za hřích“. Právě Rusko pocítilo zvlášť citelně, že „celý systém kapitalistického hospodářství je plodem dravého a ničivého chtíče“. Jenže i „v demokratických republikách nevládne nikdy lid, nýbrž nepatrná hrstka vůdců politických stran, bankéřů, novinářů apod.“ Taková „demokracie je spjata s vládou buržoazní vrstvy, s průmyslovým kapitalistickým systémem, hájícím své zájmy.“ K takové „politice jsou lidové masy obyčejně lhostejné“. Takže „máme mnohem více důvodů předpokládat, že rolníci a dělníci, jejichž sociální vliv nutně vzrůstá, budou směřovat k ´sovětské´ vládě“, kdy „politické parlamenty, ty upadlé žvanírny, budou nahrazeny pracovními“.
Povolaný svědek
Berďajev proti zlobě těch, koho Říjen zbavil moci, stavěl výzvy ke střízlivě sebereflexi: „Ruská kultura byla převážně šlechtická. Tomu už je konec. Šlechta byla svržena. Sama také svému pádu hodně napomohla, protože zpustla a ztratila ponětí o svém poslání.“ Také „kapitalismus, prostoupený smrtelnými jedy, jež si sám vytvořil, hyne“. Ani k tomuto „zřízení, jež vytrvalo do světové války, se už nelze vrátit, protože právě ono zrodilo všechno neštěstí lidstva“. Bez šance je i kontrarevoluční emigrace: „Vždyť ti, kdo aktivně vystupovali proti revoluci a komunismu, neměli velkou ideu, kterou by mohli postavit proti komunistické ideji.“ A „nositeli revoluční a kontrarevoluční spravedlnosti nemohou být ti, koho revoluce postihla, protože by se stali mstiteli.“ Přitom „ani v západní Evropě není možno proti bolševismu aktivně ideově vystoupit, protože už není žádná pravda, v jejímž jménu by bylo možné vydat se na křížovou výpravu“.
„Styl sovětské vlády je vojenský,“ píše vzdělanec, kterého vykázala do zahraničí. „To však vůbec neznamená, že by tito vítězové byli samotnému lidu nějak cizí. Lid je naopak vynesl nahoru v okamžiku své porážky a bolestného rozkladu. Bolševici naplnili lidový ideál černého peredělu, nového rozdělení půdy a majetku (…) Ruský lid si v čase prohrané války a ztroskotané revoluce takovou vládu prostě zasloužil. Bolševici nejsou bandou povstalců, která přepadla v určité etapě dějin ruský národ a spoutala mu ruce a nohy; jejich vítězství není vůbec náhodné (.…) Bolševismus odpovídá duchovnímu stavu ruského národa. Jiná moc nemohla z revoluce v oné duchovní a dějinné situaci ani vzniknout. Ubohá a bezmocná role Prozatímní vlády ukázala, že moc nemůže být organizována na humanistických principech, nemůže být liberální a demokratická, nemůže být ani socialistická v umírněném, humánním smyslu slova“ (…) Teď musí „převládat sociální realismus nad právnickým formalismem. A sovětská moc se ukázala být jedinou možnou silou v Rusku a v okamžiku neslavného konce války, kterou už ruský lid nemohl déle snášet, v okamžiku duchovního úpadku, ekonomického rozpadu a momentu oslabení mravních základů.“
Umění tlusté čáry
Říjen 1917 nabídl špičkové kariéry i inteligenci, která s ním předtím křížila kordy. J. A. Slaščev, velící bílým armádám na Krymu, se stal profesorem Vojenské akademie Dělnicko-rolnické rudé armády už roku 1921. Vysoké posty v sovětských ozbrojených silách zaujali i generálové A. M. Verchovskij a V. N. Masnikovskij, ministři obrany v Prozatímní vládě. Předseda správní rady Putilovských závodů A. N. Krylov byl už od roku 1919 náčelníkem akademie Dělnicko-rolnického rudého námořnictva. Generál V. F. Džunkovskij – moskevský gubernátor a pak šéf speciálních útvarů carské policie – se stal poradcem F. E. Dzeržinského a V. R. Menžinského v čele Čeky. Kerenského ministr dopravy A. V. Liverovskij koncipoval i „Cestu života“ do Leningradu pod nacistickou blokádou. S. N. Treťjakov, předseda Hospodářské rady Prozatímní vlády a ministr obchodu a průmyslu - a později i člen Kolčakovy „vlády“ - byl popraven nacisty ve Francii za aktivní a velice hodnotnou spolupráci se sovětskou rozvědkou. Akademik V. I. Vernadskij zasedal v ústředním výboru „kadetů“ a byl i náměstkem ministra v Kerenského vládě. Po návratu z pařížské emigrace zaujal špičkovou pozici v sovětské vědě. J. V. Ključnikov, napřed i Kolčakův ministr zahraničí, se už ve 20. letech stal profesorem Komunistické akademie. Nešlo o výjimečné epizody. Více než polovina šarží samoděržaví bránila Říjnovou revoluci už proti zahraniční intervenci.
„Ruská duše“ nezapře prostředí, v němž se rodí. Vane z ní kronika boje o holé přežití. Boje s krutými rozmary přírody. A s cizáckými vpády. Na život a na smrt. Do zajetí mnohdy brávaly jen mladé krásky. To dává magickou sílu ruskému umění. Okolní svět nad ním ztrácel dech už dřív. Sovětská éra mu přidala nový rozměr. Svým krédem i dramaty, jimž se neměla kudy vyhnout. Dát jim tvar, který je nezploští, umí jen velké talenty. Ty, komu nechyběl, očarují i příští generace. Náš čtenář je jistě zná – od Šolochova po Pasternaka, Ejznštejna po Bondarčuka.
Obrysy klíčového kontrastu
Až k jádru věci zamířil britský spisovatel a pedagog Mark Fisher. V knize s příznačným názvem Kapitalistický realismus. Kultura, jíž hodil Říjen rukavici – píše tu - „trpí progresívní infantilizací“. Protože „nepodněcuje smělé myšlenky ani podnikatelské výboje“, nýbrž „konformitu a kult minimální variace“. Plodí jen „chrlení produktů nápadně připomínajících ty, které už uspěly“. Zato například z „filmů Solaris a Stalker Andreje Tarkovského“, natočené právě „za Brežněvovy éry“, hojně „vykrádá Hollywood počínaje Vetřelcem a Blade Runnerem“. Právě „Sovětský svaz byl pro Hollywood zdrojem kulturní inspirace“. Což podle Fishera dokládá, že „žádná skutečná kultura se nemůže obejít bez minimální míry stability“. Globální kapitalismus na druhý pokus ji ruší: „Důsledkem permanentní strukturální nestability“ – a „eliminace dlouhodobé perspektivy“ – „je nevyhnutelně stagnace a konzervatismus, a nikoliv inovace“. „Převládajícími emocemi v pozdním kapitalismu jsou strach a cynismus.“
Fakt, že Říjen znásobil síly politické levice, se ututlat dost dobře nedá. Průlom na levém křídle múz měl záběr ještě širší. A co do svého vlivu v mnohém i působivější. Stovky uznávaných osobností zdobily už výbory humanitární solidarity – hned po občanské válce a leckdy už v jejím průběhu. Navštívit nové Rusko – a dát řeč i s jeho předáky – se stalo normou vybraného vkusu. Nejen pro umělce a vzdělance z řad radikální levice, ale i veličiny kalibru H. G. Wellse, Liona Feuchtwangera či třeba manžele Sidney a Beatrice Webbovy. Řádky, v nichž zachytili své dojmy, jsou teď na tapetě. Tím méně je pochyb o jejich autenticitě. Nejsou to naivní ódy. Neskrblí ani kritikou. Čemu dá přednost, kdo uvažuje vlastní hlavou? Hvězdné pěchotě dnešní presstituce - anebo svědectví z první ruky?
Stál o ně i Antonio Gramsci, velká naděje italské levice. Zůstaly po něm jen Sešity z vězení, kam ho poslal Benito Mussolini. Obsahují i originální námět kulturní hegemonie. Sám Gramsci jím vyzýval k myšlenkové iniciativě, jíž bude radikální levice měnit poměr sil i poté, co se revoluční vlna zastavila na ruských hranicích. Podnět však nabyl i kulturní dimenze v pravém slova smyslu. Množinu umělců, tíhnoucích doleva už dřív, posunul Říjen ještě dál. Mnohé z nich přímo do komunistických stran - Louise Aragona i Bertolda Brechta, Davida Alfaro Siqueirose, Henri Barbusse, Pabla Picassa, Ch. – E. Le Corbusier i spoustu jiných zvučných jmen. Stovky dalších – až po mozky kalibru J. P. Sartra – do prstence na samé hranici marxismu a komunistického hnutí. Ta vazba byla i maturitním testem levice, která není na prodej. U nás to zvládala virtuózně. Našla si cestu i k Nezvalovi a Vančurovi, jedničkám dobové poezie i prózy. Umělci jejich ražení byli z těch, kdo udávali tón. Rezonoval i v díle velikánů typu F. X. Šaldy.
Ta galerie mluví sama za sebe. Tím dřív ji musíme nabídnout i ročníkům, pro něž je zakázaným ovocem. Už pro sílu toho, co tlumočí. Hlavně však pro inspiraci, kudy dál. Mamon, rabovaný z cizí práce, si kupuje šašky a baviče. Svaté jim není zhola nic. Umění, které se nechce jen pošklebovat, tíhne doleva svou náturou. Perverzím pozdního kapitalismu se vzpírá i skutečná vzdělanost. Jedno i druhé je terén, který už nesmí ležet ladem. Levice, která ví, co chce, v něm najde vlivné spojence i dnes. Včera bylo pozdě.