Josef Skála: »Postkomunismus« a lidské orgány na kšeft

26. 5. 2018

Od 1. ledna vstoupí na Ukrajině v platnost zákon »O transplantaci lidských anatomických tkání«. Na první pohled jen dohání to, co v legislativě řady zemí figuruje už dávno. Tedy právní úpravu nakládání s těly právě zemřelých, jejichž orgány mohou zachránit jiné životy. Norma budí prudkou diskusi. Vysílá i krajně nepěkné zprávy. 

Připomíná už zrůdnosti na startu »postkomunistické nezávislosti«. Například z oblastní nemocnice ve Lvově bylo načerno odesláno na 130 tělíček kojenců do USA. Její hlavní lékař Bogdan Fedun byl sice odsouzen na dva roky, neodseděl si však zdaleka ani ty. Za jeho propuštění se zasadil i Oleh Ťahnybok, tehdy zaměstnanec nemocnice a dnes lídr nahnědlé strany »Svoboda«. Německý týdeník Der Spiegel věnoval transplantacím načerno seriál reportáží. Doložil, že jen v letech 20002001 se z Ukrajiny expedovalo »přes tisíc fragmentů lidských těl« pro Tutogen Medical GmbH. Skandálem skončil i kšeft v jedné z kyjevských nemocnic. Její lékaři »spárovali dárce a příjemce« – a z plateb těch druhých si ponechávali mastné výpalné. Justice kauzu nakonec »odložila«. Pro »vypršení zákonné lhůty«. 

Nová rizika glosuje i Ivan Kaminskij, zástupce šéfa žitomírské onkologie: »Z Ukrajiny se teď stane centrum medicinské turistiky.« Tamní »specialisté budou pracovat za zlomek 

peněz, které by brali na Západě«. V »zemi, kde běží válka a beze stop mizí tisíce, ba desetitisíce lidí, to transplantační byznys neobyčejně usnadní«. Onkolog klade i ještě choulostivější otázky: »U nás dělá jen dluh za komunální bydlení přes 40 miliard hřiven. Je snad cílem, aby ho lidé spláceli ledvinami?« Tím spíš, že k »transplantacím orgánů budou oprávněny nejen státní instituce, 
ale i soukromé firmy«. Takže »po přijetí zákona se z transplantací načerno stane legální byznys a zajistí  dodávky ukrajinských lidských orgánů jako na běžícím pásu«. 

Jiní debatéři na sociálních sítích píší, že od ledna »začíná sezona honu na občany ‚Nezaležnoj‘« (jak zní zkratka pro »nezávislost« země). Jistá Irina S. poznamenává, že »už ji vlastně ani nepřekvapí, až se v novinách  vyrojí titulky o ‚dobrotivé mámě‘, která nechala někoho z rodiny  ‚rozporcovat‘, jen aby dokázala nakrmit ostatní nejbližší«. S dovětkem, že »za války jsou to právě transplantace, na čem se dá ideálně zbohatnout«. A »na své si přijdou i někteří z poslanců, kteří zákon odhlasovali téměř jednomyslně«. Aby se »teď z toho krvavého kšeftu mohli nabalíkovat i oni sami«. 

Korunu všemu nasadil Miroslav Gaj, profláknutá šarže války proti Donbasu: »Já vím, proč Rada (tzn. ukrajinský parlament) uzákonila obchod s lidskými orgány. Máme tu přece spoustu ruských zajatců a Rusko jejich výměnu neustále zdržuje. 

Ti zajatci se tu kupí a pro státní rozpočet jsou zátěží. Takže z nich nějaký užitek nakonec přece jen bude. Z prašivých ovcí aspoň ledviny…  pardon, chomáč vlny.« Tohle tu už bylo. V Kosovu, »osvobozeném« z vůle »mezinárodního společenství«. A hozeném do spárů lídrům evropské narkomafie. Její kšeft s orgány tamních Srbů odhalila Carla del Ponteová, někdejší hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Ozve se »pražská kavárna« aspoň tentokrát? Dřív než bude pozdě? 

Autor: 
Josef Skála