Bylo to 29. září 1938 v Mnichově a Německo, Spojené království, Francie a Itá lie uzavřely dohodu, která připravila Čes koslovensko o území v rozloze 41 098 km2 s více než 4 879 000 obyvateli. Poněvadž jde o kulaté jubileum, je více než pravdě podobné, že naše veřejnoprávní i ostatní sdělovací prostředky věnují hojně svého času i prostoru, aby nám prostřednictvím svých „osvědčených“ komentátorů objas nili z toho „správného“ pohledu, o co vlastně tenkrát šlo. Rád bych se připojil k této kampani, položil si několik otázek, které jsou v této souvislosti často kladeny, a pokusil se na ně v dostupné literatuře nalézt odpověď co možná nejpravdivější. O jaké otázky jde?
Bylo to opravdu o nás bez nás? Jak se zachoval Sovětský svaz? Jak se zachovala KSČ? Mělo se bojovat?
Na první otázku je zdánlivě jednoduchá odpověď. V Mnichově se opravdu dohodli bez nás. Ale někteří vý zkumníci odvolávající se na preambuli uzavřené dohody tvrdí, že to vlastně byla jen konkretizace dohody, kterou schválila Hodžova vláda již 21. září 1938. Jak to tedy bylo doopravdy? Zástupci britské a francouzské vlády předložili prezidentu Benešovi dne 19. září 1938 takzva ný anglofrancouzský plán, který na základě zprávy lor da Runcimana navrhoval řešení otázek sudetských Němců a obsahoval mimo jiné odstoupení oblastí s více než 50 % německého obyvatelstva ve prospěch Německa a současně i vypovězení francouzskočeskoslovenské spojenecké smlouvy. Tento návrh Hodžova vláda zamít la, následoval ale brutální nátlak britské i francouzské diplomacie, kterému se vláda podrobila a dohodu, jež byla podmíněna dalším jednáním s Československem dne 21. září 1938 schválila. Následovala schůzka Chamber laina s Hitlerem v Godesbergu, na které Hitler anuloval jakoukoli možnost jednání a tím i obsah anglofrancouz ského plánu. Další dění včetně uzavření mnichovské do hody tedy opravdu bylo o nás bez nás.
Ke druhé otázce spojenecká smlouva Sovětského sva zu a Československa byla skutečně vázána na Francii. Při jednání o anglofrancouzském plánu prezident Beneš vznesl vůči Moskvě dotaz, zda by nám pomohl Sovětský svaz i při nedodržení smlouvy se strany Francie a jedno značná odpověď zněla, že SSSR by stačilo, kdyby Česko slovensko podalo stížnost proti útočníkovi do Ženevy a oznámilo to Sovětskému svazu, který by se tím cítil autorizován jít Československu na pomoc. Beneš ale s pomocí SSSR nikdy nepočítal, jak ukazuje jeho dopis Rašínovi, kde píše: „ Kladl jsem si tudíž otázku tak: je lepší zachovat možné maximum, nebo riskovat vše, i stát? Anebo se pokusit otevřeně jít jen s Ruskem a vzít
na stát všechny důsledky z toho, i event. bolševické re voluce atd. v celém území středoevropském při odporu Západu?“
Vztahy mezi Hradem a KSČ v celém kritickém období byly označovány jako státotvorné, dokonce se v případě války počítalo s komunisty jako s důležitou silou obra ny republiky. Komunisté prosazovali ideu společného postupu Anglie, Francie a Sovětského svazu proti hitle rovskému Německu s tím, že tento boj by byl podporo ván nakonec naprostou většinou malých národů v Evro pě a Německo by v tomto případě nemohlo ani pomýšlet na úspěšnou válku. KSČ provedla důkladný rozbor to hoto období a v únoru 1939 přijala rezoluci k příčinám Mnichova. V rezoluci ukazuje, že Mnichov byl dokladem naprostého krachu mezinárodní i vnitřní buržoazní po litiky, které sekundovali i vůdci reformistických stran.
Odpověď na otázku bojovat či nikoli, vůbec není jed noduchá. Někteří v současné době často citovaní mysli telé jako například Jan Patočka, Václav Černý nebo Vi lém Prečan jsou toho názoru, že mnichovskou kapitula cí byla zlomena morální páteř společnosti, je velkým traumatem a pokušení mravní slabosti bude hlodat na národní podstatě donekonečna. Oproti tomu historik Jan Tesař je toho názoru, že rozhodnutí prezidenta Be neše nebojovat bylo vlastně geniální, poněvadž Česko slovensko tím v konečném důsledku vlastně získalo. Be neš byl ochoten v roce 1938 část území Německu postou pit, ale po válce byla republika s výjimkou Podkarpat ské Rusi obnovena v předmnichovských hranicích, pro blém s německým obyvatelstvem byl odsunem jednou provždy vyřešen a ztráty obyvatelstva byly mnohoná sobně nižší, než předpoklad, který byl na podzim 1939 odhadován jako případná válečná ztráta. ÚV KSČ ve svém hodnocení z roku 1939 zastává názor, že se mělo bojovat, využít nabízené pomoci SSSR a vlny veřejného odporu v celém světě, který by změnil mezinárodní situ aci ve prospěch pomoci Československu.