Pravicově orientovaní publicisté a dokonce pseudohistorici s profašistickým zaměřením se i v den výročí Slovenského národního povstání otírají o pozitivní ohlas této významné události. Prohlašují, že Sovětský svaz, neměl zájem pomoc protifašistickému povstání, že dokonce toto úsilí sabotoval, netakticky jednal v otázkách vojenských. Myslí tím otázku výzbroje a těžkých bojů o Dukelský průsmyk. Dnes, díky přístupnosti německých, slovenských a sovětských archivních fondů, známe řadu faktografických údajů, dobře osvětlující danou problematiku.
V polovině srpna 1944 si sovětské hlavní velení uvědomilo, že lze rychlým postupem polskou a maďarskounížinou obklíčit horský masiv na Slovensku postupem z jihu a severu, ušetřit lidské životy při dobývání nesmírně obtížného terénu. V paměti byly i vzpomínky na první světovou válku, kdy ruská armáda krvácela na horských hřebenech Karpat. Sovětské divize, oslabené v předchozích bojích měly často jen 5 500 až 6 000 vojáků, německé divize disponovaly ve stejnou dobu 10 000 až 11 000 mužů, což dokazují německé prameny. Obrana vždy umožňuje ušetřit nějaké lidské zdroje, útok vyžaduje několika násobnou převahu sil. 26. srpna 1944 měla ukrajinská fronta přejít dočasně do obrany, doplnit stavy bojových svazků, naplnit sklady potravin, střeliva, pohonných hmot apod. Bez toho by se nedal organizovat další postup. Na Slovensku vypuklo povstání a již 29. srpna čs. vyslanec v Moskvě požádalo pomoc. Krátce na to, dostal J. V. Stalin informaci, že na sovětskou stranu přelétla skupina slovenských letadel a mezi důstojníky je také plukovník Viliam Talský, který nabídl dvě východoslovenské divize k otevření karpatských průsmyků s možností uskutečnit vstřícný úder směrem na Krosno ke spojení s Rudou armádou. Za této situace bylo možno proniknout na Slovensko během 5 dnů.
K tomu je možno podotknout, že i nacisté počítali, že zákrok proti povstání nebude vyžadovat více než 4-5 dnů.
Bezprostřední úkol pomoci Slovenskému národnímu povstání dostala 38. armáda zesílena 25. tankovým, 1. gardovým jezdeckým a 1. čs. armádním sborem posíleným příslušným letectvem, dělostřelectvem, ženijními oddíly apod. Počítalo se s operační hloubkou 95 km. Potom by musel následovat další přísun záloh. Celkem mělo sovětské velení k dispozici 246 000 vojáků, 5140 děl, 322 tanků a 1165 letadel. Německá zpravodajská služba uváděla, že na polské straně Karpat zaznamenala přítomnost jednotek z 36 divizí. Proti sovětským a československým vojákům stála 1. německá tanková a 1. královská maďarská armáda a sovětské informační zdroje uvedly, že je to na 300 000 vojáků, 3250 děl a minometů, 100 tanků a samohybných děl a 450 letadel. Němci a Maďaři měli převahu jen v živé síle a značné potíže s přísunem záloh a střeliva. Po prvních dotykových bojích již 8. září vzplály tvrdé boje a 19. září pronikly útočící jednotky ve větším měřítku přes čs. hranice. Vojska 1. a 4. ukrajinského frontu hlásila, že zlikvidovala jednu německou divizi a u dalších se odhadují ztráty na živé síle v rozsahu 50 až 75%. Němci okamžitě stahovali do karpatského oblouku dalších 10 divizí, které jim ovšem chyběly na jiných úsecích východní fronty. Samo německé velení uvádělo, že kdyby německé divize nepoutala karpatská fronta, mohlo nejméně 8 divizí zasáhnout proti slovenskému povstání. Mluvilo také o obavě, že kdyby sovětské divize pronikly na Slovensko, mohly by německá vojska ohrožovat z jižního boku, směrem do Maďarska. A na severu by podnikaly diverzní údery do Polska, do zázemí německé armády. Takovou situaci nechtělo německé velení připustit. Ruští vojenští historikové uvádějí, že v té době na karpatském směru sovětská armáda ztratila 21 000 mužů a dalších 89 000 bylo zraněno a někteří ještě zamřeli. Do sovětského zajetí padlo 31 360 německých vojáků.
Jaká byla síla slovenské armády připravované na povstání
Podle slovenských archivních fondů lze zjistit:
Před zahájením povstání bylo k dispozici 219 děl, 91 minometů, 1 540 těžkých a lehkých kulometů, 17 871 pušek, 130 samopalů, 6 558 pistolí, 30 tanků asamohybných děl, 42 letadel, 202 osobních aut, 525 nákladních aut, 63 speciálních aut a také na 6 000 koní. V posádkách, s kterými se počítalo pro povstání, bylo 38 000 mužů.
Německá výzvědná služba, také zásluhou Němců žijících na Slovensku, měla zpravodajský předstih. Již 15. srpna 1944 zařadila do slovenských divizí pod Karpaty své spojovací a týlové jednotky. Slovenské informační zdroje byly podřízeny a tím i kontrolovány důstojníky německé skupiny armád Severní Ukrajina. To však nebylo vše.
24. 8. 1944, tedy před vznikem povstání, měli Němci již plán na odzbrojení slovenské armády. Dovedně a rychle využili svých zkušeností z Itálie, kde byli postaveni před podobnou otázku. Vznikly dvě modifikace, jedna s krycím názvem Kartoffelnernte ohne Prémie (sběr brambor bez prémie), kdy slovenské jednotky měly být odzbrojené, ale neinternované. Předpokládala se spolupráce se slovenskou vládou po stránce politické a ideologické. Podle akce Kartoffelnernte mit Prämien (sběr brambor s prémiemi) se počítalo s internací, se zajetím Slováků. 31. 8. 1944 začali Němci plánovanou akci realizovat a zasadili tím smrtelnou ránu povstání hned na samém začátku. Jen část letců unikla přeletem na sovětskou stranu, menší skupiny se probojovávaly na střední Slovensko a posilovaly či dokonce vytvářely partyzánské oddíly.
Již 26. srpna 1944 Alexander Mach, ministr vnitra slovenské vlády v Bratislavě, sděloval, že Německo bude okupovat slovenské území. 29. 8. to oznámil ještě ministr obrany, generál Čatloš. 30. srpna prezident J. Tiso a generál Malár žádali Slováky o kolaboraci s německým okupačním vojskem. Tehdejší velitel slovenské povstalecké armády J. Golian radiogramem burcuje východoslovenské divize "už tři dny jsme v boji s Němci a vy dosud ležíte v nečinnosti“. Nařídil, aby se 1. divize probila do údolí Váhu a 2. divize měla proniknout do údolí Hronu. A přitom plukovník V. Talský sliboval sovětským generálům obsazení karpatských průsmyků. Vznikl tedy zmatek a nereálný odhad situace. Pokud mělo být povstání úspěšné, měly se povstalecké síly přesouvat k Dukle. Vypadá to, jako by vojenské velení na středním Slovensku ani o pomoc nestálo a věřilo, že v klidu vyčká kolem Banské Bystrice, až se k nim probojuje sovětské armáda. Také generál S. Ingr z Londýna navrhoval zapojení dvou východoslovenských divizí do bojů ve středním Slovensku. Otálení a neakceschopnost slovenských důstojníků napomohla štábu „Heinrich" zahájit odzbrojovací akci. Podílel se na tom 24. německý tankový sbor. 2 září mohl již hlásit uspokojivé výsledky v odzbrojování. To nebyl jediný úspěch. V noci z 1.na 2. září něm. pluk Schill odzbrojil bez boje mnohonásobně početnější bratislavskou posádku. Záhy měla německá armáda a oddíly SS pod kontrolou všechny posádky, které se nepřipojily k povstání. Následky byly tragické. V důsledku uvedených událostí mělo velení 1. čs. armády na Slovensku k dispozici jen 16 praporů, 8 samostatných rot pěchoty, asi 200 děl a minometů, 24 lehkých tanků, 2 samohybná děla a 13 letadel.
Co získali nacisté?
Odzbrojením dvou východoslovenských divizí německá armáda získala 219 děl, 91 minometů, 30 tanků, 20 samohybných děl a 42 letadel a k tomu skaldy střeliva a jiného materiálu. Německé divize na Dukle, okamžitě obsazené, nemusely řešit otázku zásobování, dokonce ani v době, kdy přes střední povstalecké Slovensko nebylo možno využívat silniční a železniční spoje. Slovenské sklady je dotovaly. Tedy další těžká rána pro povstání, ale i pro sovětské jednotky obětavě se probíjející Karpaty.
To nebyl konec pohrom. Německá armáda získala kontrolu také nad sklady a výzbrojí tak zvané Zápolné armády, která měla 253 důstojníků, 775 rotmistrů, 1 055 poddůstojníků a 45 973 mužů a pracovní oddíl 7 877 mužů. Jak víme, jen část se podílela na povstání. Němci získali pod kontrolu 74 900 pušek, 640 samopalů, 24 800 pistolí, 960 těžkých a 3800 lehkých kulometů, 180 minometů, 80 protiletadlových děl, 440 děl různé ráže, 9 tanků, 2 samohybná děla a 23 letadel. Doplnili si tím vlastní zásoby, později menší část propustili Pohotovostním oddílům Hlinkovy gardy a oddílům tzv. Haššíkovy armády, organizované po povstání. Takové množství zbraní nebylo schopno dodat spojenecké letectvo z východu, ale ani ze západu. Povstalecká armáda měla potom nedostatek výzbroje a dokonce na jejím území došlo ke ztrátě skladišť. Při mobilizaci nastoupili nováčci a záložní vojáci a neměli čím bojovat. Na 3 700 zmobilizovaných muselo být posláno domů, nebylo čím je vyzbrojit. Byli to příslušníci nejstarších ročníků. Přitom špatně organizovaná obrana a organizačně nezvládnutý ústup z již osvobozené Kvetnice znamenal nejen územní ztrátu, ale také velké materiální ztráty. V muničních skladech v Kvetnici se Němci zmocnili 40 000 nábojů, 10 000 ručních granátů, 181 těžkých kulometů, 632 lehkých kulometů, 373 pušek a 5 766 pistolí. Evakuace skladu nebyla vůbec řádně zajištěna. Slovenské povstání trpělo nedostatkem zbraní.
Pomoc ze sovětské strany
Sice uvedené ztráty vyrovnávala, ale rozhodně by bylo přijatelnější, kdyby žádné zbraně nepadly do rukou německých vojsk. První zásilka z SSSR došla v noci ze 4. na 5. září 1944, kdy 19 sovětských letadel přepravilo 40 protitankových pušek, 22 kulometů, 120 samopalů, 166 000 nábojů. V období od 5. do 17. září ještě dalších 603 samopalů, 329 kulometů, 174 protitankových pušek a 1 300 000 nábojů- Na naléhavé volání 4. a 5. gardový letecký sbor dopravil do 15. října ještě dalších 2000 pušek, 475 lehkých kulometů, 900 těžkých kulometů, 5 minometů, v celkové váze 796 tun, a to v době, kdy postupující sovětská fronta také potřebovala zásobovat zbraněmi své divize. Výzbroj z SSSR také přišla pro partyzány. K 25. 10. 1944 jich bylo v evidenci 8155. Do partyzánských oddílů vstupovali i sovětští občané (3000), což byla také pomoc povstání. Významnou pomoc poskytl povstání 1. čs. stíhací pluk. Přiletěl 17. září s 21 stíhačkou a byl to světově ojedinělý příklad, kdy v zázemí německé armády působilo povstalecké letiště a operačně schopná letecká jednotka. Od 25. září na letiště Tři duby přilétlo 19 sovětských dopravních letadel, převážejících jednotky 2. čs. paradesantní brigády v SSSR. Leteckou cestou do 17. října přistálo 1 739 výsadkářů a s nimi také 365 tun zbraní a střeliva.
V roce 1944 předalo sovětské velení čs. armádnímu sboru 9 187 pušek, 5 065 samopalů, 520 kulometů, 410 děl a minometů, 35 tanků a samohybných děl, 28 transportérů, 25 letadel a 258 protitankových zbraní. To byla konkrétní a významná pomoc.
I po zatlačení povstání do hor pokračovala sovětská armáda v osvobozování Slovenska silami 4. a 2. ukrajinského frontu. K 1. lednu 1945 to byla síla sovětských, československých a rumunských vojsk v počtu 651 700 lidí, 90910 děl, 453 tanků, 1 283 letadel. Na německé straně stálo 550 000 mužů, na 5 000 děl, 330 tanků a 680 letadel a výhoda obrany v horském terénu.
Sovětské informační zdroje uvedly, že koncem srpna 1944 přešlo z tisovské armády 42 000 vojáků v týlovém zařazení na stranu povstání 18 000 vojáků. Mobilizace zvýšila početní stav na 47 000 mužů. Ve své výzbroji měly povstalecké útvary 40 000 pušek, 1500 lehkých a 200 těžkých kulometů, 200 samopalů, 160 děl a minometů, 12 tanků a 21 letadel. Při vpádu německých jednotek na Slovensko měli Němci asi 30 000 mužů, ale v dalších dnech přišly další posily, tanky, letadla apod. První německá hlášení odeslaná do Berlína počítala, že jejich policejní akce bude do 4-5 dnů úspěšná.
Vojenské velení povstaleckých vojsk se upnulo na obranu strategického trojúhelníku Zvolen-Banská Bystrica-Brezno. V zázemí německé armády bez frontového dotyku se spojeneckou armádou, bylo nesmírně těžké uspět s defenzivní formou boje. Dokonce i partyzánské jednoty, jejichž největší cena byla v působení v týlu nepřítele, se pod tlakem německých sil, ale někdy i z vlastní iniciativy, octly v obraně uvnitř uvedeného trojúhelníku. K boji na frontě nebyly však dostatečně připraveny a vybaveny.
Podle neúplných zpráv ztratili okupanti 10 350 padlých, přišly o 60 tanků, 30 obrněných aut.
Nic z tvrzení, že by Sovětský svaz odmítl pomoc, není pravda. Je nutno mít stále na vědomí, že dějiny nejsou výrazem jen jedné síly a strany, výsledek je ovlivněn všemi, kteří jsou na scéně. Tedy i německou armádou.
Podíl slovenského národa na protifašistickém boji
Abychom mohli objektivně hodnotit slovenský přínos k protifašistickému zápasu, je vhodné vědět, že v roce 1939 tvořili Slováci 12,8 % příslušníků České a Slovenské legie v Polsku. 1. čs. divize ve Francii měla ve svých řadách 44,5 % slovenských příslušníků, v 1. čs. brigádě v Anglii bylo 14 %, u čs. jednotky na Středním Východě 16,1 %, v 1. brigádě v SSSR 10,2 %. V armádním sboru v SSSR 19,8 %, u 2. čs. paradesantní brigády v SSSR 70 %, u 1. smíšené letecké divize v SSSR dokonce 91 %. 5. 5. 1945 tvořili Slováci v západní armádě přišlé z Velké Británie 18,3 % mužstva.
Do německého zajetí upadlo včetně povstaleckých vojáků z roku 1944, celkem 17 100 slovenských vojínů a důstojníků. Československá armáda vytvořená v SSSR a doplňovaná na slovenském území až do května 1945 měla ve svých řadách 74 % Slováků. V čs. zahraničních armádách sloužilo během druhé světové války a ve slovenském povstání 97 270 Slováků, včetně partyzánů. K tomu je nutno přičíst na 3 000 příslušníků ilegálních organizací levicové a demokratické orientace.
Slovenské národní povstání bylo jednou z nejvýznamnějších součástí zápasu za osvobození a obnovení společného státu Čechů a Slováků – Československé republiky.